Dunkelheit, Liebe, Hoffnung | 13. díl

23. září 2011 v 10:00 | Mischa =D |  FF | Dunkelheit, Liebe, Hoffnung
"Cokoliv, jenom ho zachraň," podal jí pravou ruku. "Nemyslím si, že je to dobrej nápad dávat mi tvou ruku, ať to udělá Felix."
"Já mu nevěřím. Neznám ho."
"A mě věříš?"
"Jo." Vzala Tomovu ruku, pohladila ho po ní, "zavři oči a mysli na něco hezkýho." Tom udělal, co řekla. Amy vzala jeho ruku a zabořila do ní špičáky. Tom zasyčel bolestí. "Promiň, snažila sem se aby, to nebolelo," podívala se na něho se zakrvácenou pusou, "Bille napij se." Když Bill začal Tomovu ruku držet čím dál pevněji, tak ji Amy odtrhla, věděla, že Bill se mění a nemuselo by to dopadnout dobře. "Už se mění, běž dál, bývají agresivní." Bill začal křičet bolestí. Chytl se za pusu, měl pocit jako by mu do ní někdo bušil kladivem. Pak se zvedl a podíval se na svět upíříma očima.
"Děkuju Amy, díky brácha," a šel k němu, ale Amy mu vešla do cesty. "Ne, teď ne ty se musíš zklidnit." Izzy se utrhla Felixovi, "Bille, odpusť mi to prosím, prosím," dívala se na něho ze zaslzenýma očima. "Pojď, musíš mi všechno vysvětlit, je to neuvěřitelný slyším tolik věcí," Chytl Izzy za ruku a odešli.

"No, řekl bych, že už tu asi nejsem potřeba, tak se mějte," vytratil se Feli z jídelny.
"Děkuju," přišel Tom k Amy a pohladil ji pravou rukou po tváři. Ta se nadechla a vysunuly se jí špičáky. "Dej tu ruku pryč."
"Promiň, chce to jenom náplast."
"No, to není v domě plných upírů zrovna dobrej nápad, kor, když sou tady čerství upíři, kteří nemají nad sebou zatím vůbec žádnou kontrolu. Dej mi tu ruku," olízla mu ranku, pak si kousla do svého pravého zápěstí, "pij, bude ti to připadat hnusný, ale pij." Tom se napil a ran na jeho ruce zmizela. "No ty vole, tak to je hustý," usmál se na Amy, které se pomalu začal vracet obličej do normálního stavu. Tom přišel k ní, chvilku váhal, ale pak jí dal pusu na tvář. "Ještě jednou děkuju."
"Za co? Že jsem neuhlídala sestru a z tvýho dvojčete je upír?"
"Ty za to přece nemůžeš."
"Ale jo. Kdybych v roce 1850 měla víc odvahy, nechala se spálit tím sluncem, tak by se to nestalo."
"Ne, tohle neříkej," snažil se jí utěšit Tom, když se na něho naštvaně podívala, trochu couvnul. "Ale jo, je to moje vina," chytla se za hlavu, "ty se mě bojíš?"
"Ne, nebojím," snažil se, aby to znělo přesvědčivě, ale dělat hrdinu před Amy nemělo vůbec cenu protože, ta jeho strach vycítila. "Ale jo bojíš."
"Nebojím,"
"Tome, bojíš, já tvůj strach cítím, ale nedivím se ti, když sem poprvé uviděla Feliho v lese, tak se měla taky strach."
"Takže on je?"
"Jo, on mě stvořil. On tomu říká, že je v podstatě jako můj otec, propůjčil mi věčný život atd. Chápej je asi o tisíc let starší než já, tak je to trochu pochopitelný no. Nikdy si nezvykne na současnost a pořád je takovej trošku, jak bych to řekla, roztomile zaostalej."
"On je o tisíc let starší než ty? A kolik…kolik je tobě?"
"Jsem o stodevadesáttři let starší jak ty."
"No ty, pič***"
"Líp, bych to asi neřekla." Chvilku se zamyslela. "Víš, co? Měla bych tě asi poslat domů."
"Ne, já chci zůstat tady a přesvědčit se, že je Bill v pořádku."
"Tak jo, dám ti samostatnej pokoj, klíč a proti upíří věcičky, vysvětlím ti jak to používat a," přerušil jí Tom. "A nemůžu zůstat u tebe?"
"Ne, pořád cítím tvůj strach. Nechci, abys byl celej den ve strachu a pak usínal s obavou, že ti roztrhám hrdlo."
"Ale já se nebojím."
"Vážně?" schoval se upíří rychlostí za Toma. "Amy?" ta mu jenom poklepala na rameno, až sebou leknutím škubnul."Bojíš, takže máš svůj pokoj, protesty se nepřímají."
"Ale"
"Pššššš, mě se nespírej nebo tě nahoru odnesu sama."
"Jo fakt, já nikam totiž nejdu." Amy ho chytla za ruku a za dvě sekundy byli u dveří Tomova pokoje. "No, ty.."
"Takže jasný, zamkni se máš tam proti upíří věcičky.. a dneska a zítra nevylízej."
***pokračování příště***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.